Kategorie:

Znění otázky z webu ÚDHPSH:

Smí ministři a prezident republiky používat k cestám v rámci volební kampaně služební vozidla?

Odkaz na web ÚDHPSH: metodické stanovisko 36

Naše kopie (převzato z webu úřadu):

Ano, smí. Cestovní náklady v takovém případě hradí stát, ale strany je musí započíst do limitu výdajů na kampaň. O přijetí bezúplatného plnění od státu se v tomto případě nejedná. Strany se tedy nedopouštějí správního deliktu tím, že akceptují hrazení cestovních nákladů kandidujících ministrů státem.

Posouzení otázky, zda členové vlády smí v rámci kampaně používat služební vozidla, komplikuje rozpor v právní úpravě. Problematiku upravují duplicitně dvě normy. Je to jednak zákon č. 10/1993 Sb., o státním rozpočtu České republiky na rok 1993, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „zákon o státním rozpočtu pro rok 1993“ (zákon je i přes poněkud matoucí letopočet v názvu stále platný), a dále zákon č. 236/1995 Sb., o platu a dalších náležitostech spojených s výkonem funkce představitelů státní moci a některých státních orgánů a soudců a poslanců Evropského parlamentu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „zákon o platu a dalších náležitostech“.

V Článku V písm. a) zákona o státním rozpočtu pro rok 1993 je uvedeno, že vedoucí ústředních orgánů (tedy například ministři) „mají právo na bezplatné používání služebního vozidla s přiděleným řidičem i bez něho k výkonu funkce nebo v souvislosti s ním a k umožnění styku s rodinou.“ Naproti tomu z § 13 odst. 1 a § 6 odst. 1 písm. a) zákona o platu a dalších náležitostech vyplývá, že členové vlády mají právo na „užívání služebního vozidla s řidičem i bez něho k výkonu funkce nebo v souvislosti s ním a k osobní dispozici.“

Podle jednoho zákona je tedy členům vlády umožněno používat služební auto v omezeném rozsahu – k výkonu funkce a k umožnění styku s rodinou, kdežto v druhém zákoně je členům vlády užívání služebního auta svěřeno k osobní dispozici, tedy prakticky v neomezeném rozsahu. Pokud taková situace nastane, postupuje se podle dvou právních zásad: přednost dostane norma, která byla přijata později (lex posterior derogat legi priori), a dále má přednost zvláštní (konkrétnější) právní úprava před normou obecnou, nekonkrétní (lex specialis derogat legi generali). Z obou těchto výkladových pravidel vyplývá, že v otázce využívání služebních vozů ke kampani musí být aplikován zákon o platu a dalších náležitostech.

Členové vlády tedy mají svá služební auta k osobní dispozici, a to přímo ze zákona. Totéž platí o prezidentovi republiky (§ 13 odst. 1 a § 16 zákona o platech a dalších náležitostech). Pojem „osobní dispozice“ sice není v právní úpravě blíže rozebrán, ale vycházíme-li ze základního interpretačního východiska – jazykového výkladu, pak je třeba dojít k závěru, že pojem „osobní dispozice“ stanoví možnost nakládat se služebním autem k jakémukoli soukromému účelu a libovolně. Tím se rozumí i použití pro účely volební kampaně své či politické strany nebo hnutí.

Bylo by současně problematické dovozovat, že užívá-li prezident republiky či člen vlády služební auto v souladu s výslovným zákonným oprávněním, může tím způsobit neoprávněné jednání spočívající v poskytnutí bezúplatného plnění politické straně od státu ve smyslu § 18 odst. 1 písm. a) zákona o politických stranách, a to i kdyby služební auto užíval pro účely volební kampaně. Pokud by úřad zastával stanovisko, že možnost užít v kampani vozidlo určené k osobní dispozici je bezúplatným plněním od státu ve prospěch politické strany nebo hnutí, ve svém důsledku by založil odpovědnost dané politické strany nebo politického hnutí za přestupek. Úřad by tak při interpretaci zákonných pojmů vybral ze dvou možných ten, který by zakládal odpovědnost za správněprávní delikt. Z ustálené judikatury především Ústavního soudu však vyplývá, že úřad by neměl volit takový výklad právní normy, který ve svém důsledku povede k naplnění znaků skutkové podstaty přestupku, když se nabízí více možných výkladů. Tento závěr upevňuje např. nález Ústavního soudu ze dne 13. září 2007, sp. zn. I ÚS 643/06, ve kterém je konstatováno: „Je-li k dispozici více výkladů veřejnoprávní normy, je třeba volit ten, který vůbec, resp. co nejméně, zasahuje do toho kterého základního práva či svobody.“

Odlišnou otázkou však je zahrnutí nákladů na používání služebního vozidla do výdajů na volební kampaň ve smyslu § 16c odst. 1, resp. odst. 3 volebního zákona. Dle těchto ustanovení jsou výdaji na volební kampaň všechna plnění ocenitelná v penězích, mezi která jistě spadá i provozování služebního auta. Podle odst. 3 téhož ustanovení pak není rozhodné, zda plnění poskytuje politická strana či třetí osoba (např. stát z titulu zákonného oprávnění členů vlády či prezidenta užívat služební auto k osobní dispozici). Proto úřad zastává názor, že výdaji na kampaň jsou i náklady na užívání služebního auta poskytnutého k osobní dispozici, bez ohledu na to, že tyto náklady má dle zákona hradit stát. (Analogicky je výdajem na kampaň též použití soukromého vozidla osobou podílející se na kampani). Opačný výklad by odporoval zásadě rovnosti a svobodné soutěži politických sil (čl. 22 Listiny základních práv a svobod), neboť by osobám se služebním vozem umožnil bezplatnou dopravu na kampaň, zatímco ostatním by se tyto náklady započítávaly.

K této problematice viz též otázka 28.